LIDOVÉ TRADICE A NÁBOŽENSKÉ ZVYKY
MASOPUST
Tyto veselé každoroční oslavy mají svůj původ v pohanském rituálu pro začátek nové etapy úrody země a skončení užívání zásob úrody minulé. Taneční reje jsou pak rituálem vzývání plodivých sil země i uctíváním slunce (Ezechiel 8:16,17). Masky a převleky i označování dalších lidí (saze, vejce) mají určitým způsobem změnit identitu člověka a docílit tím lepšího spojení se s tajemnými silami pro zajištění nové úrody (Ezechiel 13:18,21). Zároveň se i upaluje nebo topí ve vodě figurina coby symbol zimy nebo smrti.
VELIKONOCE
U nás běžný zvyk velikonočních vajíček pochází ze starobabylonského kultu uctívání bohyně a královny nebes Aštarote (1.Samuel 7:3,4). Na její svátek se pekly kulaté koláče se znamením kříže, což bylo babylonské mystické znamení života (Jeremiáš 44:19). Zdobená vajíčka pak byla rekvizitou tohoto pohanského svátku, kdy podle báje spadlo veliké vejce z nebe do řeky Eufratu a z něho se zrodila bohyně Aštarote. Pošlehávání čerstvými pruty, které mohou být i různě spletené (označení "pomlázka" je od slova pomladit), má zajistit přelití posilující životadárné energie stromů, z kterých byly vzaty. Jedná se tak o bezbožné uctívání přírody (Ozeáš 4:13).
MIKULÁŠSKÁ NADÍLKA
Světec jménem Mikuláš žil ve 3.stol.n.l. a do povědomí lidí se dostal tím, že tajně obdaroval tři dcery zadluženého otce, čímž je zachránil před jejich prodejem za dluh. Stal se pak biskupem východořímské říše a tradice nadělování darů od Mikuláše se dostala do Čech ve 13. století (Matouš 7:11).
ŠTĚDRÝ VEČER A VÁNOCE
Původ těchto svátků pochází z pohanského Babylona, kdy se 24. a 25. prosince konaly slavnosti na počest syna královny Aštarote a byly nazývány: „Dny dítěte.“ Ozdobený stromek byl součástí těchto oslav, kdy navečer 24. prosince byl babylonský bůžek Julog vhozen do stromečku a z něho pak padaly dárky bohů, přinášející štěstí lidem v novém roce (Jeremjáš 10:3,4). V Evropě se začaly objevovat vánoční stromky až na počátku 19.století. Dnešní oslava štědrého dne má souvislost s narozením Krista, ale tento čas není možno znát, protože jej Bible nikde neuvádí (Matouš 1:18-25).
POHÁDKY A POVĚRY
Mezi lidmi se vypráví spousta pohádkových příběhů a bájí, které se těší značné oblibě hlavně u dětí. V nich se setkávají se soupeřením řady různých postav dobra a zla jako jsou: rarášci, skřítkové, trpaslíci, víly, rusalky, vodníci, sudičky, kouzelní dědečkové, hejkalové, strašidla, bílé paní, polednice, bezhlaví rytíři i čerti. Všechny tyto postavy vznikly v pověrčivých myslích starých Slovanů, na základě jejich silné víry v duchy. Tyto pohádkové postavy tak představují duše zemřelých buď dobrých nebo zlých lidí (1.Timoteus 4:7 / Koloským 2:8).
KŘEST NEMLUVŇAT
Tato praktika je bezvýznamná a nebiblická. Jan Křtitel v Bibli říká, že křtí ponořením do vody na znamení pokání, coby uvědomění si hříchů (Marek 1:4). Tuto věc malé dítě není schopno vůbec chápat až do okamžiku, kdy rozezná rozdíl mezi dobrem a zlem (5.Mojžíš 1:39). Člověk může přijmout platný křest i pokání až ve chvíli plného pochopení těchto věcí (Přísloví 20:11).
RŮŽENEC
Tato modlitební pomůcka byla převzata z indického hinduismu a slouží pouze k mechanickému opakování a odpočítávání modliteb (Matouš 6:7). Jedná se o fyzickou a duševní rutinu, která nemá s pravou modlitbou v Duchu svatém nic společného. (Efezským 6:18)
PŘIJÍMÁNÍ
Katolická církev provádí praktiku, při které údajně pokaždé dochází k opravdovému proměnění oplatky a vína v živého Ježíše Krista a k jeho opakovanému obětování. Toto se údajně pak děje nadpřirozenou schopností kněze. Ježíš však učil lámání chleba a pití z kalicha coby připomínání si jeho jediné oběti (Židům 10:10 / Jan 19:30) ve vylití své krve za hříchy světa. (Lukáš 22:17 / 1.Korintským 11:23-29)
DUŠIČKY
Zapalování svíček na hrobech za zemřelé pochází z keltského pohanského rituálu. Hořící svíčky měly přivolat duše zemřelých a ty se měly v jejich plamenech očistit od hříchů (Ezechiel 18:4). Tato praktika, stejně tak jako posmrtný očistec, je samozřejmě nebiblická, včetně sloužení mše za hříšné duše mrtvých (Žalm 22:30).
ZPOVĚĎ
Kněžská zpověď byla zavedena již ve starém Babyloně a byla zneužívána k získávání informací o lidech a k jejich ovládnutí i vydírání, společně s pozdějším prodáváním odpustků (2. Petr 2:3). Známá formální zpověď v kostelích je bezvýznamná, protože součástí pravého pokání je i definitivní odklonění se od hříchu (Přísloví 28:13). Odpuštění hříchů si nelze nijak koupit ani je získat od kněze. Hříchy odpouští v pokání jedině Bůh sám (Žalm 32:5 / 1.Jan 1:7-9).
ČERNÉ OBLEČENÍ A KOSTELY
Nošení černého oblečení na pohřby a mše pochází z pohanského kultu, kdy černá barva měla přítomným zaručit nenápadnost a skrytost před údajnými útoky duchů zemřelých. Stejně tak i tmavé a ponuré prostory kostelů a chrámů nemají s pravou vírou nic společného. Bible potvrzuje nevázanost živého Boha na lidských stavbách (Skutky 17:24) a odmítá jakékoliv zasvěcování i uctívání svatých míst či budov (Jan 4:21,23).
KŘÍŽ
Uctívání kříže a křižování se rukou pochází z babylonského kultu boha Tamúza (Ezechiel 8:14,15) a z tvaru písmene „Tau“ – T. Jakékoli klanění se čemukoli jinému, nežli živému Bohu, je hříchem modloslužby (Izajáš 2:8 / Lukáš 4:8). Přestože byl Ježíš ukřižován, hovoří Bible o kříži jen jako o symbolickém břemenu naší víry v samotném následování Ježíše Krista (Lukáš 14:27).
UCTÍVÁNÍ ANDĚLŮ A SOCH
Dětské modlitbičky k andělíčkům vypadají sice roztomile, ale Bible i sami andělé varují před jejich jakýmkoliv pohanským uctíváním (Koloským 2:18 / Zjevení 22:8,9). Toto platí i o sochách, soškách a jakýchkoli obrazech (Izajáš 45:20 /46:6,7).
PAPEŽSKÝ ÚŘAD
Úřad hlavy katolické církve si přivlastňuje řadu privilegií, které patří jedině Bohu (Jan 10:3). Nechává se nazývat Svatým Otcem (Matouš 23:9), prohlašuje se za neomylného (Římanům 3:4) a nechává se uctívat klaněním a líbáním ruky (Lukáš 4:8). Tvrdí, že je zástupcem Krista na Zemi a hlavou celé Kristovy církve (Efezským 1:22).
SVATOŘEČENÍ
Prohlašováním lidí za svaté si církve přivlastňují Boží kompetence (Římanům 10:6,7) a vynášejí tím vlastní soud, který patří jen Bohu (l.Korintským 4:5). Známé modlení se k řadě mrtvých svatých a jejich uctívání, včetně uctívání jejich ostatků či různých relikvií (Ezechiel 43:7), je jasnou modloslužbou (l.Korintským 10:20).