Plácačka na mouchy
Zbývalo jen pár minut do konce mojí pravidelné odpolední obchůzky. Nechávala jsem se na chvíli strhnout myšlenkami na svého ARCHERA, který ze mě určitě bude páčit detaily o tomhle případu. Ale kdo mu má neustále vyprávět tu stejnou historku o temných stínech a záblescích daleko za vrcholky. Zastavila jsem se na vyvýšeném místě cestičky a přiložila jsem k očím svůj malý digitální triedr. Rozeznala jsem v daleké soutěsce slabý proužek dýmu. Zauvažovala jsem, jestli to náhodou nebyl průzkumný droid od NEW ELECTRIC BOATS, ale bylo to jedno. Mým úkolem bylo pouze pozorovat a zaznamenat přesný čas a směr letu.
Uložila jsem triedr do pouzdra a otočila se do údolí. Viděla jsem kupoli našeho BLIMPHOUSE na konci několikakilometrové stužky vyšlapané stezky. Odpolední slunce se jasně odráželo od čirého aerogelu kupole a bylo vidět otvírající se noční zrcadla. ARCHIE právě vyjížděl na svém provizorním podvozku vstříc dalšímu nehoráznému pádu, neboť své nové končetiny ještě dokonale neovládal. Můj zasněný pohled vyrušil až ošklivý krákoravý zvuk odrážející se několikrát v tomto kamenitém údolí. Vzhlédla jsem vzhůru a spatřila známou siluetu. Podle zvláštního způsobu letu jsem poznala roboorla směřujícího pravděpodobně k místu havárie. Ne, na mě si nepřijdou. Je to dost podlé dávat robotům vzhled běžných horských zvířat ,byť nesmírně přesvědčivých. ARCHIEHO nový podvozek je vlastně upravená spodní část robokamzíka. Tentokrát jsem triedr znovu nevytahovala, pouze jsem otevřela pouzdro s kybernetickou mouchou, předala ji instrukce ke sledování roboorla a naladila ji na správnou frekvenci. Když jsem ji potom vypustila a sledovala její bručivý let, těšila jsem se na překrásný večer strávený sledováním obrazu z kamery mouchy. ARCHIE na mě z té dálky házel prasátka.
Rozhodla jsem se k večeři udělat jednoduše vařenou globuli. V temporálním boxu jsem nahmátla jednu obzvlášť růruvou a nádherně šťavnatou. Těšit se mohl i ARCHIE, neboť většina jeho těla tvořená robokamzíkem mohla vyrábět energii třeba právě rozkladem globulí. Zítra udělám k večeři paratykve.
Když se voda začala vařit, vytáhla jsem polozměklou globuli, rozkrájela ji na dvě poloviny, jednu polovinu položila na talíř a druhou jsem rovnou vložila do trávicího boxu robokamzičího podvozku. ARCHIE spokojeně zabzučel a společně jsme odešli do centrální místnosti k obrazovkám.
V místnosti už bylo několik dní až nepříjemné teplo, zřejmě zlobila klimatizace. Odložila jsem si a zasedla do pohodlného křesla pro navigátora. Napadlo mě, jestli se náš BLIMPHOUSE po minulém útoku ještě někdy vznese.
Stiskla jsem rudé tlačítko a organizér zalokoval kybernetickou mouchu.
"Organizér hlásí: Kybernetická sonda FLY 355 se nachází 82 mil severo severo východně ve výšce 650 yardů, míří v těsném závěsu za nepřátelským vyzvědačem. Žádám další instrukce."
Otočila jsem se s úsměvem na ARCHIEHO obrazovku. Na té se objevila má oblíbená tvář FOXE, kterou ARCHIE rád používal při rozhovorech se mnou.
"Tak co, Wěro. Půjdeme do toho dneska tvrdě? Ne jako před týdnem. Víš, jakou jsi udělala pitomou chybu." ARCHIE byl drsný. Věděl, že tuhle vlastnost obdivuji. Mrkla jsem na něho, i když jsem se tvářila spíš, jako kdybych mluvila s mužem a né pouze s kapesním počítačem.
"Chtěla bych tě. Škoda, že nejsi chlap."
"Stačilo by, kdyby jsi mi ukradla jiné tělo. Příště můžeš ustřelit hlavu androidovi."
ARCHIEHO softwareová tvář se zatvářila velice neodolatelně. Docela mě překvapilo, že to zvládnul. Pak mě ale napadlo, že jeho malé hranaté tělíčko obsahuje také anténu pro příjem komerčních holovizních stanic. Všechno mi bylo v mžiku jasné.
"POPLACH? POPLAČH! Nepřátelská jednotka překročila ohrádku. Žádám bližší průzkum," ozval se náhle hlas organizéru s úplně jiným hlasem. ARCHIEHO tvář strnula v nehybném obrazu.
"AÁÁ, zas je tu máme," promluvil. "Doufám, že jsi si zase nezapomnělas zapnout na obchůzce kradmé pole." Zamyslela jsem se a bylo to možné. Věděla jsem, že mi to ARCHIE bude ještě dost dlouho vyčítat, ale mojí povinností bylo vzniklou chybu napravit.
"Takže, jdeme na to, ARCHIE. Škoda, že nemůžeš držet v ruce BLASTER, ale měj alespoň kamery na šťopkách."
A tak jsme ještě ten den po západu slunce opustili až příliš vyhřátou kopuli BLIMPHOUSEU a vyrazili do tmavě modré noci. Si to nebylo nutné, ale zapnuli jsme kradmé pole. ARCHIE mě vedl přes neuspořádané haldy kamení až na dlouhou táhlou planinu kamenů na sever od našeho plavidla.
Kradmým polem poloprůhledný ARCHIE se vyhoupl na nejvyšší kámen nad svahem a jeho hbité kamerky sledovaly rozsáhlý prostor plný záludných zákoutí. Pod každým kamenem a v každé skulince se mohl skrývat robot narušitel a to v podobě od pásovcového tančíku po armádu binárních mravenců. Stoupla jsem si za kámen, na kterém se ARCHIE rozhlížel a prokřehlými prsty jsem nastavila kradmé pole na plný výkon. Viděla jsem, jak má ruka mizí v holografické prázdnotě. Upozornila jsem ARCHIEHO, aby na mě nešlápnul, až bude seskakovat, ale ten neodpovídal, protože byl zřejmě plně zaměstnán prohledáváním okolí. Zeslabila jsem své pole na tři čtvrtiny a spojila jsem se s ním pomocí náramku. ARCHIE mi v ten okamžik pověděl, že našel na severní plošině několik předpokládaných kontaktů. Odjistila jsem blaster a vyrazila jsem.
Šli jsme chladnou nocí asi půlhodinu a já jsem litovala, že jsem si nevzala termální pásek. Náš postup terénem byl docela pomalý a jasně se ukazovalo, že robokamzík je to nejlepší, co v tomto terénu může být. Skoro jsem si vyvrkla kotník, při tom neustálém poskakování, ale takový už je život. Prostě, někde jsme přistát museli.
Zastavili jsme se asi deset metrů před místem kontaktu. Tentokrát jsem vyrazila já, abych ukázala, že nejsem zdaleka tak špatná špiónka, jak o mě ARCHIE tvrdí. Nehlučně jsem se plížila po obzvlášť plochém a studeném balvanu, abych se dostala do nejlepší pozorovací pozice. Už jsem docela vyšla ze cviku, protože se mi při tom neustále svlékaly kalhoty. Ještě že nosím kšandy. Nahoře jsem se vztyčila na rukách a napjaté kšandy vrátily kalhoty zpět tak prudce, až mi z kapsy vyskočila vysílačka. S až odporným zvukem sklouzla po kameni a rozplácla se na zemi. Předemnou se rozsvítila slabá světýlka a slabý hlásek vykřikl: "Nestřílejte!"
Pod kamenem stálo malé civilní GRAVO velikosti plechovky od sardinek. Jedna jeho podvozková nožička byla zlomená a boční průlez byl otevřený. Slezli jsme s ARCHIEM blíž a spatřili vedle GRAVA malého ROBROUČKA s červenou baterkou a megafonem. Mával na nás. Vypadal jako trosečník.
"Jsem zástupce federální republiky a jste na území kontrolovaném Planetárním ústředím," promluvila jsem oficiálním tónem. "Vzdejte se. Vaše loď, náklad a osobní dokumenty jsou vám zabaveny a až do odvolání jste naším zajatcem. Jste ve stavu zajetí." Podívala jsem se na ARCHIEHO a trochu se pousmála, protože na jeho obrazovce se objevila tvář starého amerického šerifa. Bůh ví, kde jí sebral. Zasmušilý výraz ROBROČKA mě trochu schladil a tak jsem si klekla j jeho plavidlu, abych s ním vyřídila obvyklé formality.
"Proč, prosím tě, lítáš sám takhle v noci?" řekla jsem a prohlížela si jeho loď. ROBROUČEK nasadil ponížený výraz a zpustil do megafonu: "Letěl jsem jen po obvyklé trase, ale můj navigační systém byl zmaten blízkým průletem rušičky. Nežli jsem si toho všimnul, bylo už GRAVO úplně mimo trasu a mě nezbylo nic jiného, než nouzově přistát tady v balvanech."
"A víš ty, broučku, kde jsi nakonec skončil?"
"Nevím, ale předpokládám, že GRAVO mohlo uletět takových, no řekl bych, sto mil."
"Takže brouku," promluvit ARCHIE, "přesné místo tvého pádu ti neprozradíme, ovšem můžeme požádat naše ústředí a dostat tě odsud diplomatickou cestou."
Brouk sklonil tikadkla a odevzdaně řekl: "Loď je vaše."
Plechovku jsem vzala do kapsy a vyrazili jsme. Na zpáteční cestě náš zajatec nemluvil.
ARCHIE prošel kuchyní. "Tys ho tam nechala jen tak sedět?" ptal se, když právě dokončoval diagnózu včerejšího synchrotronového záření. "Ten chlap se mi vůbec nelíbí," promluvil hlasem ze starého westernu.
"Nevím. Vypadá tak malý a nevinný, ale půjdu hned za ním a dokončím výslech. Ale, prosím tě, nech mě mu alespoň připravit večeři." Neměla jsem pro tak zvláštní příležitost malé talíře a tak malá porce vypadala uprostřed normálního talíře jako pouhý drobek.
"Takže vy teda tvrdíte, že nemáte s federací nic společného. Jak potom vysvětlíte, že jste ROBROUČEK a že vlastníte tak moderní GRAVO?" vyslýchala jsem svého zajatce u večeře. ROBROUČEK se hrdě vztyčil. "Patříme k nezávislé skupině a živíme se drobnými opravami subminiaturních zařízení. A to mé GRAVO, pokud mi to budete věřit, bylo vyřazeno, jako totálně nefunkční. Lidé asi moc podceňují naši dovednost. Ale opravit SUPERKONDUKTOR, to mi dokážeme vždycky."
ARCHIE se naklonil nad stůl: "Dovolíte mi tedy, abych prozkoumal váš palubní počítač?"
ROBROUČEK se zamyslel, chvíli váhal a potom souhlasil.
"Můžete, ale kromě starého softwéru tam jsou jen samé mapy."
"Takže o politické situaci toho víte hodně?" pokračoval v otázkách ARCHIE.
"NO COMENT!" zvolal vzhůru.
Nastalo trapné ticho. ROBROUK znervózněl. Jeho tykadla těkala sem a tam a on cosi hledal po kapsách. Nechápala jsem, co se děje, ale vzápětí jsem si všimla, že obrazovka palubního počítače ROBROUKOVO GRAVA se promítá na naší hlavní telestěnu. Bůh ví, jak to ARCHIE zařídil. Další z mnoha jeho triků. Začínalo mi to být jasné. Ve stejném okamžiku zazněl tón oznamující zničení kybernetické mouchy FLY-355 a za okamžik se na ROBROUKOVĚ obrazovce objevil text: "Klamná mise zplněna, návrat na základnu povolen."
"Škoda," řekl ARCHIE veselým hlasem, "za živého agenta by jsme dostali víc." Přikývla jsem a rukou smetla zbytky ROBOBROUKA do malého pytlíku pro předměty doličné.
"Ale na opravu našeho BLIMPHOUSE to snad stačit bude, né?" usmála jsem se a ARCHIE nadšeně souhlasil. "To určitě. Ale můžeš mi prozradit, co jsi to použila za zbraň?" zeptal se tváří Harrisona Forda.
Pozvedla jsem svůj vražedný nástroj.
"Tak tohle je moje stará dobrá plácačka na mouchy."